Pokémon

Teď si jistě říkáte, že pokémoni nejsou přece nijak ztracení. Ještě nedávno (a z části i teď) okupovali televizní obrazovky a regály obchodů s hračkami. Pokémony zná přeci každý. Určitě je to tak?

V Japonsku se při zmínění tohoto slova možná každému vybaví videoherní série, která Pokémony dostala na vrchol, ale u nás zůstali ironicky pohřbení pod nánosem vlastního propagačního materiálu. Valné většině obyvatel ČR příjde na mysl nekvalitní japonské anime zprzněné americkými cenzory a opatřené mizerným českým dabingem. Plno lidí ani neví že na počátku všeho stála videohra!

Vlastně dvojice videoher. Nebudu se tu rozepisovat o jejich historii - možná jste jí už někde slyšeli a navíc o ní tento článek nepojednává. Namísto toho mám v úmyslu zmínit se o prvcích, které z Pokémon Red a Green pro Gameboy udělaly v Japonsku nejprodávanější RPG roku 1996. Prvním z nich je očividné postavení vašeho lidského hrdiny, který se nikdy osobně nezapojí do boje, až na druhou kolej událostí za pokémony, kterých máte k dispozici neskutečná kvanta a žádný z nich není stejný jako druhý. Vaší šestičlennou partu můžete dynamicky měnit podle potřeby a vytvořit si svou vlastní naprosto jedinečnou kombinaci pokémonů, kterých se dohromady v obou hrách vyskytuje 150. A tím jsme se dostali k dalšímu důležitému prvku - multiplayeru. RPG byly do této chvíle striktně singleplayerovou záležitostí, ale Pokémon vás už od počátků hry nutil do propojení vašeho Gameboye kabelem s jinými vlastníky hry. Verze Red a Green se totiž lišily podle toho jaké pokémony můžete získat a jediná možnost jak získat všechny druhy a sestavit co nejlepší tým byla výměna přes kabel. A na co Vám bude takový tým pokémonů? Přeci na multiplayerové bitvy. Tady už se skutečně nedá strategie nahradit hrubou silou a záleží na vhodně zvolené kombinaci členů party a jejich naučených útoků.

Výše zmíněný počet pokémonů, který s každým novým dílem radikálně stoupá, je základ pro další důležitý prvek hry - trvanlivost danou počtem aktivit mimo hlavní dějovou linii. V prvních dvou dílech šlo vlastně jen o zkompletování vaší sbírky, ale desítky různých způsobů získání nových pokémonů z toho učinily dlouhodobou a zábavnou činnost. Některé druhy jste mohli získat třeba pouze výměnou jiného konkrétního druhu přes kabel nebo soubojem s bossem dungeonu, který se otevřel až po dohrání příběhové části.

Jedním opomíjeným prvkem těchto her je také přístup jaký zvolili autoři k náhodným soubojům. Do té doby šlo v japonských RPG o naprosto běžnou věc, ale ve skutečnosti to dokázalo být velmi otravné a zkazit zážitek z jinak dobré hry. Pokémoni přišli s kompromisem v podobě vysoké trávy - pokud jdete skrz ní, máte šanci zahájit náhodný souboj, mimo ni nikoliv (kromě jeskyní atp.). Jednoduché, ale společně s designem map velmi efektivní řešení.

Zkrátka a dobře si Pokémon Red a Green zvolily jinou cestu než konkurenční hry a vyplatilo se jim to. O tři roky později vydané Pokémon Gold a Silver (už pro Gameboy Color) postavilo na těchto základních kamenech ještě propracovanější a lepší hru. Nejzajímavějšími novými prvky bylo střídání denní doby a křížení pokémonů. Po příchodu Pokémon Ruby a Sapphire (Gameboy Advance) přibyly souboje dva na dva a Pokémon Diamond a Pearl do výsledné směsi přidaly online hru přes Wi-Fi.

Pokémoni jsou bez debaty nejlepší RPG pro přenosné konzole a každý, komu nejsou japonská RPG vyloženě proti srsti, si na nich najde nějaké kvality. A pokud si teď chcete Pokémony zkusit a nevíte po kterém díle sáhnout, doporučil bych Vám začít u Pokémon Crystal, který je nefalšovaným videoherním pokladem.