Puyo Puyo

Roku 1984 v Sovětském Svazu vytváří Ing. Alexej Pažitnov hru s názvem Tetris a tím dává vzniknout novému žánru videoher. O 5 let později, v roce 1989, japonská společnost Compile vydává first-person RPG Madou Monogatari a to zaznamenává  překvapivý finanční úspěch. Existence těchto dvou her pak o další 2 roky později umožňuje vznik hře, která dobyje asijský trh a stane se nejúspěšnější japonskou hrou roku 1991.  Dále na západ se ale bohužel nedostane a evropanům zůstává ztracená.

Zmíněná hra se jmenuje Puyo Puyo a postupem času se dočkala asi dvou desítek variací a pokračování, které se ale i nadále vyhýbají evropskému trhu (i když několik variant s Kirbym nebo Sonicem se tu nenápadně objevilo a následně zase zmizelo). Puyo Puyo je logický rychlík ve stylu zmíněných Tetris, kde na sebe místo kostek rovnáte barevné fazolky tak, aby se stejné barvy dotýkaly. Ne nepodobně jako ve hře Dr. Mario od Nintenda. To samotné by ale nestačilo, koneckonců takových her tu v té době už bylo pár desítek. Hlavním tažným prvkem Puyo Puyo byly souboje.

Na poklidné skládání kostek v Tetrisu nebo pilulí v Mariovi můžete zapomenout. Puyo Puyo se hraje na rozdělené obrazovce a ať už hrajete proti NPC, nebo proti živému soupeři, se pořádně zapotíte. Sestavováním komb na sebe hráči navzájem sesílají laviny bezbarvých fazolek, kterých se jen obtížně zbavuje, a vaší jedinou možností je být rychlejší než protivník. Tomuto prvku také napomáhá, že NPC protihráči, kteří jsou ve skutečnosti postavy z výše zmíněného Madou Monogatari, mají každý svou vlastní taktiku, se kterou se Vás pokusí překonat. Někteří vsadí na rychlost a zasypávají vás hromadou malých množství fazolek a jiní si zase budují složitá komba, jejichž zdrcující síla vás dokáže zlikvidovat během vteřiny. A ani v nejstarších verzích Puyo Puyo AI nijak nezaostává a velmi často vás překvapí svými schopnostmi.

Puyo Puyo patří bez diskuze mezi nejlepší logické videohry všech dob. A jelikož hra vyšla na bezpočetné množství platforem, není skutečně žádný důvod jí nevyzkoušet.

Pokémon

Teď si jistě říkáte, že pokémoni nejsou přece nijak ztracení. Ještě nedávno (a z části i teď) okupovali televizní obrazovky a regály obchodů s hračkami. Pokémony zná přeci každý. Určitě je to tak?

V Japonsku se při zmínění tohoto slova možná každému vybaví videoherní série, která Pokémony dostala na vrchol, ale u nás zůstali ironicky pohřbení pod nánosem vlastního propagačního materiálu. Valné většině obyvatel ČR příjde na mysl nekvalitní japonské anime zprzněné americkými cenzory a opatřené mizerným českým dabingem. Plno lidí ani neví že na počátku všeho stála videohra!

Vlastně dvojice videoher. Nebudu se tu rozepisovat o jejich historii - možná jste jí už někde slyšeli a navíc o ní tento článek nepojednává. Namísto toho mám v úmyslu zmínit se o prvcích, které z Pokémon Red a Green pro Gameboy udělaly v Japonsku nejprodávanější RPG roku 1996. Prvním z nich je očividné postavení vašeho lidského hrdiny, který se nikdy osobně nezapojí do boje, až na druhou kolej událostí za pokémony, kterých máte k dispozici neskutečná kvanta a žádný z nich není stejný jako druhý. Vaší šestičlennou partu můžete dynamicky měnit podle potřeby a vytvořit si svou vlastní naprosto jedinečnou kombinaci pokémonů, kterých se dohromady v obou hrách vyskytuje 150. A tím jsme se dostali k dalšímu důležitému prvku - multiplayeru. RPG byly do této chvíle striktně singleplayerovou záležitostí, ale Pokémon vás už od počátků hry nutil do propojení vašeho Gameboye kabelem s jinými vlastníky hry. Verze Red a Green se totiž lišily podle toho jaké pokémony můžete získat a jediná možnost jak získat všechny druhy a sestavit co nejlepší tým byla výměna přes kabel. A na co Vám bude takový tým pokémonů? Přeci na multiplayerové bitvy. Tady už se skutečně nedá strategie nahradit hrubou silou a záleží na vhodně zvolené kombinaci členů party a jejich naučených útoků.

Výše zmíněný počet pokémonů, který s každým novým dílem radikálně stoupá, je základ pro další důležitý prvek hry - trvanlivost danou počtem aktivit mimo hlavní dějovou linii. V prvních dvou dílech šlo vlastně jen o zkompletování vaší sbírky, ale desítky různých způsobů získání nových pokémonů z toho učinily dlouhodobou a zábavnou činnost. Některé druhy jste mohli získat třeba pouze výměnou jiného konkrétního druhu přes kabel nebo soubojem s bossem dungeonu, který se otevřel až po dohrání příběhové části.

Jedním opomíjeným prvkem těchto her je také přístup jaký zvolili autoři k náhodným soubojům. Do té doby šlo v japonských RPG o naprosto běžnou věc, ale ve skutečnosti to dokázalo být velmi otravné a zkazit zážitek z jinak dobré hry. Pokémoni přišli s kompromisem v podobě vysoké trávy - pokud jdete skrz ní, máte šanci zahájit náhodný souboj, mimo ni nikoliv (kromě jeskyní atp.). Jednoduché, ale společně s designem map velmi efektivní řešení.

Zkrátka a dobře si Pokémon Red a Green zvolily jinou cestu než konkurenční hry a vyplatilo se jim to. O tři roky později vydané Pokémon Gold a Silver (už pro Gameboy Color) postavilo na těchto základních kamenech ještě propracovanější a lepší hru. Nejzajímavějšími novými prvky bylo střídání denní doby a křížení pokémonů. Po příchodu Pokémon Ruby a Sapphire (Gameboy Advance) přibyly souboje dva na dva a Pokémon Diamond a Pearl do výsledné směsi přidaly online hru přes Wi-Fi.

Pokémoni jsou bez debaty nejlepší RPG pro přenosné konzole a každý, komu nejsou japonská RPG vyloženě proti srsti, si na nich najde nějaké kvality. A pokud si teď chcete Pokémony zkusit a nevíte po kterém díle sáhnout, doporučil bych Vám začít u Pokémon Crystal, který je nefalšovaným videoherním pokladem.